Už několik dní je mi zle z nervozity, z toho, co se bude dít, jak to bude probíhat? Nemám ani ponětí do čeho jdu nebo s čím si zahrávám. Vlastní maminka mě veze na vlak a já nervózně kupuju lístek. "Jeden studentskej do Jablonce." "Sedm." To mě pobavilo, ale nervozita neustává, kontroluju foťák, karty, nastavení, mám všechno? Nemám. Nevím. Tak ještě pár minut, pořád můžu couvnout, ale už je to všechno tak daleko!
Dostávám Miruny raketu a vzpomínám na léta odehraného tenisu. Hraju s mámou proti tátovi a první hru prohráváme 0:6 na gemy. Dobrej kanár takhle na začátek, asi už jsem to po těch letech zapomněla. Druhou hru prohráváme 1:6. Poslední vedeme 2:1, ale padá tma a už není vidět na míčky, tiebreak s mamku opět prohrajem, ale i ta radost z těch pár vyhranejch setů byla. Fotka celého týmu nesmí chybět, natrháme ještě mlíčí pro morče a jedem domů.
Už ani nevečeřím, jsem úplně hotová.
Procházíme si zahrady a mamka vypráví a vypráví. "Dobrý den, vyfotíte mě prosím s mamkou." Tahle situace je lehce zvláštní, ale člověku za foťákem připadá víc než obvyklá. Klasická fotka na památku, kterou si vytiskneš do rámečku.
Ještě se naposledy pomazlím s Rexem. Smrdím jak mokrej pes a jsem šťastná.
Nevím jestli tohle momentální potěšení nebylo spíš na škodu. Radost, která zmizí. Vztah, kterej v takhle intenzivní rovině nemůžu dál udržovat abych nezačala ubližovat vlastní rodině.
Jdem lesem, loukou a další vyhlídka, tady taťka jako malej lezl po skále. Zjišťuju že jediný co mám dělat je naslouchat. Cestou k autu jsme zmokli.
Ještě se naposledy pomazlím s Rexem. Smrdím jak mokrej pes a jsem šťastná.
Nevím jestli tohle momentální potěšení nebylo spíš na škodu. Radost, která zmizí. Vztah, kterej v takhle intenzivní rovině nemůžu dál udržovat abych nezačala ubližovat vlastní rodině.
pohled do instalace