Podněty pro vykonání pouti a její podoby se různí, její funkce k dosažení určitému způsobu kontemplace však zůstává. Vykonání pouti chůzí v sobě skýtá jisté kvality a možnost k dosažení specifického nahlížení světa, pro tyto kvality chůze se ubírám na svou osobní pouť. Od poutníků minulých století se v mnohém liším, chystám si vybavení, jídlo, plánuji trasu a mám záchytné body, kam chci dojít. V průběhu cesty spatřuji však i jisté podobnosti, které se postupně dostávají na povrch. „K východu jdu, jen když musím“ (Thoreau, 1995: 19). Mé kroky vedou na východ, cílovou destinaci určily rodinné kořeny, nejdu vstříc budoucnosti západu, jdu do minulosti. Z bodu A do bodu B, malá holka s velkým batohem vytržená z kontextu všednosti. Začátek cesty volím v místě mého domova, tam kde bydlí moji rodiče, tam kde jsem vyrostla. V místě, s jehož otiskem cestu absolvuji. V místě, kam doputovala má prababička. Abstraktní reliéf nové krajiny je zakonzervováním vzpomínek v objektu. Obraz je vytvořený z 3D skenů posbíraných na cestě: z předmětů, jež mi usnadnily cestu; objektů, které v sobě popisují atmosféru dne, či dobrosrdečnost lidí, které jsem potkala. Do umělecké roviny se zde posouvá archetypální lidská touha přinášet si z cest různé nálezy jako upomínku silných, krásných a zajímavých míst nebo chvil. V tomto případě jsou věci odhmotněné a ztrácejí svou původní formu, tak jako se vzpomínky ztrácejí pod vrstvou nových prožitků. Tvary nesoucí informaci místa, kde byly ponechány, ztraceny a znovu objeveny. Jednotlivé ready mades, jež ve své hmotě vypráví části dní nejen mých, ale pracují i s pamětí vnímatele. Duální otisk mě do krajiny a krajiny do mě.
