Spánek je přirozenou fází organismu, ale ve veřejném prostranství představuje určité tabu. Pro někoho moc intimní věc, pro někoho banalita, společností odmítaná věc. Zdřímnout si na lavičce, v knihovně, před fastfoodem, někde, kde pro tuto činnost není vyhrazen prostor, je považováno za zvláštní. Tento pocit nemístnosti přetrvává, stupňuje se i přesto, že prostor uzpůsoben nějakou modalitou spánku.
